Z myšlenek slova, ze slov věty a z vět nové myšlenky...

/BENDA DOPORUČUJE/
Navštivte stránky literárního časopisu NUMÉRO UN!
Naleznete tam básně, úvahy, povídky, recenze knih, fotografie a mnoho dalšího...

In Progress, díl 30.

22. listopadu 2012 v 22:13 | Benda |  Co mi slova tvoří
Deset nula nula začínám psát tenhle článek. Kapitolu jsem právě dopsal. Zato jsem měl takové fajn odpočinkové odpoledne. No, já jsem spokojený.
Tak proč bych nebyl, že ? Úkol jsem stihl, pohoda taky, tak nad čím se vztekat, nad čím plakat, kam jít makat, jak se flákat, co je traktát, citát, mandát, Bagdhád, plakát, agregát, Passat ?
A proč melu páté přes šestadvacáté ? Je pozdě, proto...
Právě jsem vám chtěl napsat nějakou hloupost s hořícími čepicemi. Neudělám to. Nechám vás žít, aniž byste si museli facepalmováním vážně uškodit na zdraví...
Takže radši přeskočíme na neuvěřitelný už 30. díl In Progress!




Večer se blížil a zapadající slunce dávalo Astalu nejen načervenalý nádech, ale také jej posypalo dlouhými stíny ještě více zamotanými, než byly samotné městské cesty. Kirk už nějakou chvíli seděl na okraji hory a líně houpal nohama, volně visícíma dolů. Rukama za zády se opíral o skálu pod ním a hleděl směrem k místům, kde se schovával ten velký kotouč hřejivého světla.
Pár dnů zpátky tudy se svým bratrem a Vernellem Aloinem procházeli k mostu, pouhých pár kroků po Kirkově levici. Právě teď byl ale i ten provazový most ta poslední věc, na kterou by pomyslel.
"Copak, Kirku, tady ? Tu nenalezneš sady. Jen samotu a skalní chlad, tak má tohle nějaký klad ?" ozval se jemný hlas za jeho zády. Zrzek moc dobře poznal, komu patřil a tak se ani neohlížel. Jen s povzdechem pokrčil rameny.
"Já tu sedám celkem rád," pronesl, aniž by si uvědomil, že se to taky rýmovalo. "Co tu děláš, Claudie ?"
Dívka popošla o několik kroků blíž a posadila se na skalní římsu napravo od Kirka. "Šla jsem se projít. Čerstvý vzduch je prostě čerstvý vzduch. No ne ?" usmála se a pohlédla na mladíka.
Kirk jen nepřítomně kývnul hlavou. "Hm, asi jo," zamručel a stále se díval na západ. Claudie se trochu zamračila.
"Děje se něco ? Nefunguje snad ten kladkostroj, který jste s Lennym dělali u tunelu ? Nebo neunese všechnu tu zátěž ? Nebo se dělníkům nedaří udělat v té blátivé šachtě tu cestu nahoru ?" ptala se se zájmem. Kirk zavrtěl hlavou.
"Stroj funguje, unese i lidi i dřevo, postupují prý docela rychle. Trámy, žebříky a prkna tam drží dobře," sklesle povídal. "Nejpozději pozítří už budou mít kompletní cestu až nahoru do tunelu."
"Tak co se teda děje ?" naléhala Claudie se starostlivým výrazem a posunula se k němu trochu blíž.
Mladý technik svěsil ramena. "Nevím. Je mi smutno. Asi po rodičích a mém rodném městě. Dlouho jsem je neviděl a poslední dobou si říkám, jestli je vůbec ještě uvidím..."
"Ahá, tobě se stýská. Tak to chápu. Ale nemyslím si, že by ses měl bát, že už je neuvidíš. Loď bude jistě zanedlouho opravená a my poplujeme domů. Původní plán cesty do Dálky se odkládá, nejsou zásoby. A vlastně už tam asi není ani práce-"
Kirk jí skočil do řeči: "Claudie, poslyš, jak to zvládáš, pořád na cestách, daleko od domova, v trvalé nejistotě, jestli se tam někdy vrátíš a nebo jestli se tam nestane něco zlého ?"
Dívka chvíli mlčela a zvažovala svou odpověď. Pohlédla na svého kamaráda a zjistila, že teď už se nedívá do dáli, ale dívá se na ni. "Asi bych měla říct, že jsem si zvykla," usmála se a zadívala se Kirkovi do očí, "ale popravdě je to tím, že vím, že bych tu jistotu neměla, ani kdybych byla pořád doma. Ale ta nejistota může být i dar. Nikdy nevíš, co bude za chvíli. Nikdy nevíš, co se může stát. Nikdy nevíš, koho potkáš."
Na pár okamžiků zavládlo ticho, které vyplňovalo jen šumění listí mohutných stromů a vzdálené zvuky končící práce a rozhovorů ve městě. Mladík se pousmál a zároveň s přenesením pohledu zpět na světlo mizící za korunami stromů v dáli zvedl svou pravou ruku a lehce vzal Claudii kolem ramen. "To máš pravdu," zašeptal.
Claudie se podívala stejným směrem jako on a s hřejivým pocitem v sobě po chvíli dodala: "Já vím."


Když na to tak koukám, je to docela krátké... DERP -.-
Ugh, musím si sehnat nějakou inspirační poradkyni (nebo poradce, ale tam je o něco větší nespolehlivost), začínají mi docházet došly mi nápady. Dnešní In Progress mě napadlo vzhledem k mému rozhovoru s kamarádkou Jan(č/ičk/áčkem)ou. Má to doma těžké, že se jim prý odstěhoval táta, ale neví, jestli je to tak natrvalo, nebo se bude chtítí vrátit. Tedy, jestli ho ještě uvidí (což asi ano, ale kdy/jak často) a jak je to s jistotami v životě. Snad jsem jí alespoň trochu pomohl, když jsem s ní problém trochu rozložil a zjistil, kde ona vidí tu největší bolest. A taky, že jsem ji obejmul (ačkoli jen trochu, protože je na to občas háklivá)...
Přejte jí štěstí. A lásku. Tu hlavně! :)

Mějte se a smějte se!
Navyčtenou! :)
Benda z Monia

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Taychi Taychi | Web | 22. listopadu 2012 v 22:22 | Reagovat

,,Já vím." to mi někoho připomíná. :-D Jinak možná je to dneska krátké, ale přínosné. Někdy je lepší méně, než více. Kdyby toho bylo víc, asi by to byla jen prázdná slova,kdo ví. :-)

2 es ef es ef | Web | 27. listopadu 2012 v 22:02 | Reagovat

Je to teda první díl, kterej si čtu, ale moc se mi to líbí :)Máš některý výborný výrazy!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama