Z myšlenek slova, ze slov věty a z vět nové myšlenky...

/BENDA DOPORUČUJE/
Navštivte stránky literárního časopisu NUMÉRO UN!
Naleznete tam básně, úvahy, povídky, recenze knih, fotografie a mnoho dalšího...

In Progress, díl 12.

14. června 2012 v 17:42 | Benda |  Co mi slova tvoří
Vítejte!
Zase další díl IP je tady. Docela mě to děsí. Teprve nedávno jsem začal a už je to tucet dílů!
No nic... Čas na brblání před dílem! YAY!
Chci tím říct, že ačkoli mi na vysvědčení vychází všechno skvěle (samé 1, fyzika a matika 2), tak mě zlobí dějepis. Naše profesorka je velmi náladová a je to TEROR když si na něco z její strany stěžujete zrovna, když je nassšštvaná. Hold se nedá nic dělat. Snad s projektem a zkoušením vybojuju 2... O_o
Veselejší téma! Prosím!
Ale jistě. Máme zde pravidelný středeční turnaj, který jsem tento týden nezmeškal a rovnou jsem se vytasil s novým balíkem. Moc moc moc mě baví, takže se může stát, že teď budete slýchat o tom, jak jsem vyhrál A bavilo mě to hrát. Teda... Včera jsem měl jen 2:1, ale zábava to byla.
Máme ještě o čem brblat ? Brblátor je prázdný ?!
No sakra, asi vám to už musím předhodit a utéct do bezpečí. Tak tady to je!
ÁÁÁÁáááá...!



"Tak je to tady," vzdychl Lenny, dívaje se na hodinky, a nervózně přešlápl. Kirk pokynul hlavou ke dveřím a společně opustili svůj pokoj. Jejich otec vstal ze židle a šel jim naproti s knížkou v ruce.
"Vím, že budete mít hodně práce, ale... zkuste pro nás zaznamenat, co jste dělali a jak se vám tam žilo," usmál se a podal Leonardovi onu knihu. V pravém horním rohu bylo v jinak hladké a čisté vazbě hnědé barvy vytlačeno písmeno "W".
"Máme si psát deník ?" vyvalil oči s překvapeným úsměvem Kirk.
"Říkejte tomu třeba 'zápisky z cest' nebo tak něco," přesvědčoval je dál jejich rodič. "Chtěli bychom s maminkou potom vědět, co jste viděli a zažili za věci."
"Postarám se o to," rozhodl chlapec se zrzavými vlasy a deník si vzal. "Ale už musíme jít, nebo nebudeme mít o čem psát!"
Všichni společně, i s dědou, vyšli z domu. I obtěžkaní zavazadly se bratři nemohli dočkat a hrnuli se k lodi. Slunce, zatím ještě nízko nad horizontem, dlouhými stíny ukazovalo, že v přístavu se zatím nepohybuje nikdo jiný, než Wishfallové. "Dávejte na sebe pozor," řekla dvojčatům už nejméně podesáté jejich matka, když už byli skoro na mole.
"Ale co by na sebe, to zvládnou levou zadní. Hlavně, aby se dobře starali o všechnu tu techniku tam," mávl rukou s šibalským úsměvem nejstarší rodinný technik. Jeho syn přitakal.
"Vždyť ti se o sebe postarají, i kdyby z nebe padaly písty s nožema."
"Ale nikdy není na škodu jim to připomenout!" ohradila se paní Wishfallová s úsměvem a poté si Kirk odkašlal. Jako by říkal: "My jsme pořád ještě tady."
Vyrazili s asi desetiminutovým náskokem a tak si stihli, ještě než je mladá generace na dlouho opustí, pořádně zavtipkovat. O půl osmé, jak bylo stanoveno, se nad můstkem objevila vousatá postava kapitána a uznale pokyvovala hlavou. "Jen doufám, že nebudou tak vtipní i po cestě. Kapitán jsem tu já a moc humoru v posádce bych mohl považovat za vzpouru!" zachechtal se.
"Že si dělá legraci ?" nenápadně zašeptal Lenny k bratrovi.
"Nebojte, dělám si legraci," oznámil kapitán a podíval se přitom na Leonarda. Jako by ho slyšel šeptat. "Tak se dolučte a pojďte nahoru. Musíme vám toho tu hodně ukázat. A vysvětlit."
Pokus o pouhé "Tak se mějte" byl zmařen už ve chvíli, kdy se otočili k rodině, aby to řekli. Jejich matka po nich skočila a pevně je objala. Starší muži na sebe nazvájem mrkali a snažili se oba zůstat stát a nepřidávat se nebo nebrečet. Šlo jim to dost těžko, ale dokázali se udržet a před tím druhým se předvést. S dvojčaty si jen podali ruce a kývli jim na znamení uznání.
Bratrům už nestálo v cestě nic, krom trochy slz v očích, které jim mlžily cestu po můstku. Ověšeni taškami pomalu vystoupali nahoru a kapitán vytáhl na loď můstek. Kirk a Lenny pak jen mávali, až se loď dala do pohybu a v tom momentě již nebylo cesty zpět. Kapitán se pod vousy usmál a rozhodl se jim odvést myšlenky od odloučení.
"Takže, naši milí inženýrci, na plánu je prohlídka lodi, představení posádky a zabydlení se," řekl nahlas, aby upoutal jejich pozornost. "V jakém to chcete pořadí ?"
"Nejdřív si odložíme věci," dostal ze sebe Kirk. Kapitán přikývl a vyzval je jít za ním. Zamířili doprava a otevřeným poklopem, kterým už jednou procházeli, sešli po schodech do podpalubí. Pokračovali po chodbě mezi kajutami až na konec.
Namísto levých dveří, kotelny, pan Havenchild otevřel dveře po své pravici, nesoucí číslo 6, a ukázal novým obyvatelům lodi jejich příbytek - skromný pokoj se stolkem a párem židlí u něj, poschoďovou postelí a skříní vedle dveří. Jako ve všech ostatních kajutách zde byla žárovka hned nade dveřmi a malé okýnko, pod vodní hladinou, se zdálo být nevšedním lákadlem pozornosti obou bratrů. "Račte vstoupit," pobídl je jejich průvodce. "Jen si to tu odložte, ukážu vám ten zbytek," dodal.
Všechna zavazadla nechali v pokoji a hned, jakmile vyšli ven, kapitán zaklepal na dveře číslo tři - nalevo od kotelny. Za pár vteřin se otevřely a vyšla z nich v hnědobílé kostkované košili a krátkých kalhotách oděná Claudie s úsměvem od ucha k uchu. "Ahoj! Dlouho jsme se neviděli," zasmála se, když za sebou zavírala.....


Děkuji vám za návštěvu "tuctového"
IN PROGRESS
:D
Navyčtenou!
Benda z Monia
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Taychi Taychi | Web | 15. června 2012 v 6:40 | Reagovat

Já chci taky kostkovanou košili! :-D

Jo, IP píšeš chvíli a už je to dvanáctý díl. Krásně popsané rozloučení. Úplně vidím paní Wishfallovou, jak skáče po synech :-D.

2 pavel pavel | Web | 16. června 2012 v 1:49 | Reagovat

Já mám raději proužkovanou. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama