Z myšlenek slova, ze slov věty a z vět nové myšlenky...

/BENDA DOPORUČUJE/
Navštivte stránky literárního časopisu NUMÉRO UN!
Naleznete tam básně, úvahy, povídky, recenze knih, fotografie a mnoho dalšího...

In Progress, díl 1.

29. března 2012 v 17:07 | Benda |  Co mi slova tvoří
Ave všichni! Než přejdeme na samotnou pasáž mého "díla", pár organizačních věcí:
1. "In Progress" je prozatímní název (neboť je to stále In Progress)
2. Bude vycházet každý čtvrtek v odpoledních až večerních hodinách.
3. Inspiraci ocením, ale nepíši na přání.
4. Začínám psát, takže pochvala potěší, kritika pomůže.
5. Jdeme na to!

Ještě trochu slavnostní řeč na úvod.. Eh-ehmmm!
Chlapci a děvčata, lidé a zvěři!
Duše všech forem i národností (a náboženství)!
Sešli jsme se zde, abychom byli svědky neuvěřitelné události!
Jsme tady, neboť já, Benda, jsem začal psát.
Jsme tady, protože si chceme přečíst, jak dokážu tvořit slovy další svět.

Jsme tady pro tohle:





Bon Jovi - Two Story Town



"...a ne, že se po cestě moc zdržíte! Čím dřív ty součástky donesete, tím líp," bylo slyšet z otevírajících se dveří železářství. Právě z něj vycházeli bratři Kirk a Leonard. Kirk byl z nich dvou starší a měl zrzavé vlasy. V kombinaci s jeho černýma očima působil celkem vesele. Byl silný, poctivý a zdvořilý. Ale za svou věc by klidně obešel všechny slušnosti a byl schopen se o svou pravdu i bít. Mnoho nepříjemných situací vzešlo z jeho unáhleného rozhodnutí a následné reakce. Naštěstí tu byl ale jeho bratr, aby tyto situace hbitě vyřešil.
Leonard přemýšlel, než něco udělal. Na rozdíl od Kirka měl černé vlasy a klidný pohled ve svých tmavých očích. Byl o něco menší a slabší, než Kirk, ale ani v nejmenším mu to nevadilo. Radši použil slova nebo techniku, než hrubou sílu. Žádný lenoch to ale nebyl.
"Kdo bude první u toho skladu, neponese tu bednu!" navrhl s radostí nad soutěží Kirk.
"Hm," pokýval zamyšleně, ale nezaujatě Leonard hlavou. Když se na něj jeho bratr otočil s tázavým pohledem, usmál se a s klidem pronesl: "Tak když chceš tu bednu tak moc nýst."
Kirkovi zaplály oči radostí, že se závod uskuteční, odkašlal si a začal hlasitě a hrdě, jako by o něco vážného šlo, odpočítávat: "Tři, dva, jedna..."
Lidé v ulici se otočili, aby zjistili, co se to děje, ale uviděli jenom zvířený prach a písek nad zemí. Kirk i Leonard byli v mžiku na konci ulice a zahýbali za roh pískově žlutého domu, o který se opíralo ranní slunce. Všichni, kdo se za nimi otočili, se začali dívat na ostatní a očima se ptali, co to bylo.
"Než tam dojdeš, zatím tu krabici vyzvednu, jo ?" zeptal se provokativně Leonard, i když už tušil, že ten druhý u skladu bude on. Kirk pokrčil rameny a těsně před tím, než zabočil do malé postranní uličky, řekl:
"Uvidíme, Lenny!"


Leonard si teprve teď uvědomil, že ještě pořád běží po hlavní ulici. Promeškal svoji příležitost zatočit a celá cesta před ním byla bez zatáček do vhodného směru. Nemohl se ale vrátit. Vymyslel si tedy narychlo plán, kudy teď poběží, aby bratra dostihl, nejlépe i předehnal. Měl ještě chvíli běžet rovně, pak odbočit vlevo do parku, rovně kolem fontán a poté proběhnout okolo vojenského cvičiště podél cesty k moři - přístavu. Nemusel by obcházet celý blok, ale jakmile by v tom přístavu byla jediná brána zavřená, bylo by mu to všechno k ničemu. Mohl tím hodně času získat, ale taky tím mohl rovnou prohrát. Rozhodl se to ale risknout.
Uskočil před malou skupinkou lidí, vyhnul se dvěma malým stánkům stojícím v cestě a zamířil přímo na zelenou plochu nalevo. Ve stínu pod vzrostlými stromy se mu běželo lépe, i přesto, že bylo teprve ráno. Slunce svítilo a hřálo v tuto roční dobu tolik, že i v brzkých hodinách bylo venku horko.
Kirk se pro sebe usmál, protože věděl, že teď má další výhodu. Nejen, že je jeho bratr pomalejší, ale musí teď běžet i delší trasu. Z jeho radosti ho však velmi brzo vytrhl pohled na několik mužů nosících dlouhé dřevěné klády přes cestu. Ulice tady byla velmi úzká a pokácený strom v cestě hrozil velkým zpožděním. Kirk naprázdno polkl a s odhodláním běžel ještě rychleji přímo proti kládě ve výši jeho pasu. Už z dálky si to myslel, ale teď si byl jistý - přeskočit ji nemůže a jediná cesta bez zpomalování tedy vede pískem pod kládou. Vrhl se tedy po hlavě pod kládu, předvedl dokonalý kotoul a hned se ze země zvedl a běžel dál. Písek na jeho zádech se postupně sesypal na zem. Cítil už, že je unavený a těžko se mu dýchá. Sil měl ale i přesto ještě dost.
"Sakra!" sykl si pro sebe mladší z bratrů, když viděl, že v této části přístavu, kterou chtěl proběhnout je ještě zavřená brána. Ještě k ní nedoběhl a doufal, že něco rychle vymyslí, aby neztrácel čas čekáním a přemýšlením. Na pravé straně byly na hromadu naskládané různé krabice do výšky plotu. Další postup byl jasný - vyskákat na bedny a přes plot do přístavu, kudy se snadno dostane ke skladišti. Postup nebyl tak jednoduchý, jak se zdálo na první pohled. Bedny byly velké a skoky mezi některými z nich nebezpečné.
Štěstí ale stálo při Leonardovi a tak se hbitě dostal až na nejvyšší bednu, ze které opatrně seskočil dolů. Jeden z hlídačů pár desítek metrů od něj si ho všiml, ale nanejvýš pokrčil rameny a zase si hleděl svého. Leonard se usmál. "Jednodušší to ani být nemohlo," pomyslel si, když přeskočil pár kufrů zrovna vyložených z lodi a zamířil do uličky vedoucí pryč. "Tohle musím vyhrát!"
Oba bratři se zahlédli v davu. Kolem kráčeli lidé mířící každý den na stejné místo za stejným účelem - aby žili svůj stále stejný, obyčejný a nudný život. Kirk se tímto houfem prodíral rychleji, než jeho bratr. Už byl skoro na širší ulici, která tvořila pomyslnou cílovou rovinku. Věděl, že tohle je další z těch závodů, který skončí v jeho prospěch. Leonard smutně povolil prsty na rukách a pomyslel si: "Tak on tam zas bude dřív," pak zatnul zuby, stiskl ruce v pěsti a s rebelským zajiskřením v očích procedil přes zuby: "ale jenom když se takhle vzdám a nechám ho!"
"Čau, bráško!" ozvalo se odněkud kolem Kirka. Podíval se vlevo, vpravo, znovu vlevo, ale když nic neviděl, napadlo ho, že se mu to jen zdálo a tak opět pohléhl dopředu. Vtom vyvalil oči, protože pochopil, že se mu to nezdálo. Pochopil, že dnes prohrál. Lenny běžel asi dva metry před ním, právě se na něj otočil a zamával mu s milým úsměvem.
Zrzek ze sebe nedokázal dostat víc, než: "Nazdar!" Neznělo to nadšeně, ale ani nijak smutně. Byla to pouze taková automatizovaná reakce. Byl tak zmatený a překvapený, že ani nevěděl, co řekl. Chtěl ještě zrychlit, ale Leonard už měl moc velký náskok. Začal postupně zpomalovat, až už se jen pomalu šoural. Zahlédl u skladiště mladšího bratra vyskakovat radostí. I přes svou porážku se usmál. Měl vlastně radost, že byl poražen.....


(EDIT: pokud víte, jak udělat nějak rozumně odstavce, prosím, poraďte)
Napiště mi váš názor na tento příběh!
Ocením to.
Děkuji za pozornost...
Benda z monia
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | 2. dubna 2012 v 5:51 | Reagovat

Jak jsem řekla, je to dobré, ale mám pocit, že se ještě skoro nic nestalo, počkám si, co dál :)

2 Elizabeth Elizabeth | E-mail | Web | 2. dubna 2012 v 20:06 | Reagovat

Zajímavé..:D určitě se tu ještě zastavím abych si přečetla jak to dopadne.. Zaujalo mne to.:D chci vidět jak se bude kirk nejspíš vztekat že jeho bretr vyhrál...:)

3 Krejdom Krejdom | Web | 28. května 2012 v 20:18 | Reagovat

Hotovej parkour tyjo! :D (Jo, dala jsem si čelendž, že to přečtu všechno, ale nespěchej na mě! :D)

4 Sinead Sinead | E-mail | Web | 16. června 2012 v 14:50 | Reagovat

Leonard mi je sympatický, držala som mu palce aby vyhral. :-) Vybral si dobrú pesničku, pri čítaní sa to dobre počúvalo.

5 Austice Austice | Web | 31. srpna 2012 v 11:26 | Reagovat

Je to moc dobrý a jdu číst další díly. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama